Garganta del Chorro, přírodní klenot Andalusie

Většina turistů přijíždí do Andalusie za návštěvou historických měst s památkami nevyčíslitelné kulturní hodnoty nebo na pobytové zájezdy k moři. Andalusie a Španělsko vůbec je obrovská země s velkými vzdálenostmi, které je potřeba urazit, aby se turista dostal do svého cíle.

Všichni chtějí ušetřit čas, a tak k přesunům používají dálnice, ze kterých ale nezískají moc dobrou představu o okolní krajině. Často pak slýchám, že v Andalusii žádná hezká příroda přece není, je to taková nudná polopoušť. To jsou opravdu zkreslené představy uspěchaných lidí, kteří se bojí sjet z hlavní silnice. Přitom tu existují horské silničky a stezky, po kterých dojedeme až na ta nejneuvěřitelnější místa.

Zimní ráj horolezců

Jedním z přírodních divů Andalusie je fantastická vápencová soutěska Garganta del Chorro, kterou zejména v zimě vyhledávají sportovní horolezci z celé Evropy a vůbec všichni, jejichž cílem je aktivní dovolená. Scházejí se po stovkách v místním kempu i jeho okolí a své volno rozdělují každý podle své nátury mezi dobré španělské víno, marihuanu a kolmé až převislé stěny v okolí říčky Guadalhorce, která protéká údolím, v jehož stěnách vedou zbytky proslulého visutého chodníku Camino del Rey.

Královský chodník nebo stezka sebevrahů?

Průstup kaňonem El Chorro, který najdeme v oblasti mezi Antequerou a Álorou, lidem vlastnícím alespoň zbytky pudu sebezáchovy vřele nedoporučuji. Jedná se o soutěsku asi 5 kilometrů dlouhou, kterou se po celé její délce vine dnes již torzo historické stezky Camino del Rey. Velmi odvážně vedený chodník byl vybudován v letech 1914–1921 společně s vodním kanálem z velké části vedoucím uvnitř skal, který je součástí mistrovského díla soustavy přehrad Embalse del Guadalteba – Guadalhorce.
Stezka vedoucí podél kanálu má šířku asi půl metru a je vystavěna z cihel poskládaných do klenby, slepených trochou malty a vložených do konstrukce ze železných kolejnic připevněné na stěnách kaňonu. Cesta původně sloužila jako servisní chodník pro personál. Slavnostního otevření této stavby se účastnil sám král Alfons XIII., proto ten název, v překladu „Královský chodník“. Chodník je veden velmi exponovaným terénem, přímo v hladké kolmé stěně vápencové soutěsky, ve výšce až sto metrů nad hladinou řeky. Na mnoha místech lze z chodníku vstoupit do vodního tunelu vedoucího podél a sloužícího k zásobování spodní elektrárny vodou.

Ve své době býval chodník pevný, opatřený zábradlím, dnes je však již v katastrofálním stavu a slouží víceméně jen horolezcům k nástupu do mnohých, ještě odvážněji vedených výstupů. Původní zábradlí již po téměř celé délce stezky zmizelo, jeho zbytků není radno se přidržovat. Stezka je v délce několika metrů na horním i dolním konci úmyslně odstraněna kvůli zamezení vstupu, avšak dá se na ni dostat slaněním ze skal na horním konci nebo po houpající se betonové lávce bez zábradlí v horní třetině chodníku, kam je však nutno dojít tunely po železniční trati, která vede po druhé straně kaňonu.

Štědrý den v kaňonu

Vstup do tunelu od osady El Chorro na spodní straně soutěsky je zejména o víkendech hlídán železniční ochrankou. Dnes je Štědrý den, ochranka má volno. Tunely v okolí železniční zastávky El Chorro jsou obehnány ploty a mřížemi, které mají zabránit vstupu na trať. Tyto problémy však horolezci a někteří turisté hravě překonají a každé slunečné ráno se vydává několik postaviček s batohy na camino. Pak již stoupají každý tou „svou“ linií.

S Michalem jsme tentokrát zvolili přístup okolo elektrárny v horní části soutěsky. Od ní sestupujeme na korunu přehrady Embalse del Gaitanejo a přecházíme na druhou stranu říčky Guadalhorce. Musíme totiž obejít horní úsek camina, který byl před lety odstraněn. Podél potoka se dostáváme do dlouhého železničního tunelu a jím pokračujeme směrem po proudu říčky. O Vánocích je na trati minimální provoz, v jiné dny je zde potřeba včas uhýbat před vlaky. Tunel je dlouhý, svítíme si čelovkami. Za tunelem nás čeká betonová lávka, po které se vydáváme na druhou stranu údolí. Lávka je již součástí camina, přecházíme ji každý zvlášť. Její zábradlí se už dávno zřítilo do propasti a lávka samotná se nebezpečně prohýbá. Za lávkou prochází chodník, po kterém se můžeme vydat oběma směry. Nejprve si projdeme horní úsek, který jsme obešli tunelem. Zvykáme si na závratnou výšku a vtom chodník končí. Samostatnou kolejnici, přes dva metry dlouhou, visící metr od skalní stěny překonáváme každý po svém, ale oba s lehkými obavami. Místní lezci nad toto místo připevnili tenké ocelové lanko pro lepší psychický pocit. Kocháme se pohledem do údolí a na protější stranu. Hlavně nedupat, nebo se propadneme a kus chatrných lávek se s námi zřítí do údolí. Cestou musíme překonat několik takových míst, kde již žádná lávka není, nebo po ní zbývá jen samotná kolejnice, a pokračujeme dál po chodníku, jehož otvory pozorujeme dno soutěsky pod sebou. Zrovna se nacházíme v místě, kde šířka soutěsky dosahuje sotva deseti metrů a pod námi hučí vodopád. Jako už několikrát předtím si říkám, že sem nikdy více nevkročím, nejsem přece sebevrah. Na chvíli sestupujeme do nižších partií po schůdcích se zbytky zábradlí. Tudy je možné sejít až na dno údolí a po balvanech přeskákat na druhý břeh. Vracíme se na chodník a pokračujeme na jeho horní konec, kde na nás přes kovanou bránu udiveně zírá skupina turistů. Nad námi, pod námi, i v protější stěně vede množství lezeckých cest. Vracíme se po chodníku zpět k našemu výchozímu místu za lávkou a jdeme dál po proudu. Po chvíli chodník přechází z kolmé stěny do svahu a stává se z něj na několik set metrů obyčejná pěší stezka. V několika místech se objeví tunel vodního kanálu, aby zase zmizel hlouběji pod zemí. Pokračujeme kousek pěšinou a pak vodním tunelem skrz skálu, za kterou se znovu dostáváme na okraj soutěsky. Dále postupujeme opět po chodníku, jehož stav je zde ještě o něco horší než v horních partiích. Zastavujeme se až před další lávkou, která vede na druhou stranu údolí. Jsou tu dělníci, kteří se zřejmě snaží lávku opravit. Vracíme se zpět na lávku uprostřed camina a železničním tunelem k horní přehradě.

Využíváme slunečného počasí a klikatou vozovou cestou stoupáme nad údolí. Zde jsme odměněni pohledem do velké části soutěsky, ležíme na zemi, vyhříváme se na sluníčku a pozorujeme nad sebou několik desítek obrovských černých supů. Když se asi hodinu nehýbáme, osmělují se a krouží stále blíž a blíž. Nabažili jsme se nádherných výhledů a sestupujeme zpátky do údolí. Pohodlnou pěšinou se vracíme zpátky k hrázi přehrady Pantano, kde nás čeká auto a po koupeli v teplé vodě nádrže jedeme na noc zatábořit do vyšších poloh zdejšího pohoří Huma. Večer je v horách poněkud chladněji, zahříváme se teplým čajem a štědrovečerní menu sestává z bagety se sýrem, jablíčka a tabulky čokolády.

To pravé poznání

Soutěska leží 60 km od Málagy a cca 136 km na západ od turisticky nesmírně atraktivního města Granada. Nemusíte být nijak výkonnými turisty ani sebevrahy, abyste mohli sami nacházet „vlastní“ místa. Až vás to na pláži přestane bavit, pronajměte si auto a vydejte se objevovat krásy andaluské přírody, budete překvapeni a nadšeni.
Autor: Hana Tomsová, průvodkyně CK Mundo, která pořádá poznávací zájezdy Andalusie

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.