Výlet jsem započali na parkovišti pod Mědvědínem ve Špindlerově Mlýně. Bylo téměř prázdné, protože právě přišla krize. Na lanovku jsme museli čekat dlouho, vlivem polední přestávky. Nahoru na Medvědín, v tom parném létě roku 2009, nás vyjelo poměrně hodně, včetně jedné turistky ve vysokém stupni těhotenství.
Odtud jsme šli, po hřebenech lemovaných nádhernými výhledy, až k Vrbatově Boudě. Odtud se další možnosti výletu zdvojují. Můžete jít „po hraně údolí“, přes betonový bunkr Řopík, nebo vlevo vše obejít. Aby nám nic neuniklo, nahoru jsme šli přes ŘOPík, zpět druhou stranou.
Hodně znaveni, vyschlí a vysíleni ( měli jsme sebou spoustu dětí) jsme dorazili k Pančavskému vodopádu. Je to největší vodopád v ČR. Seděli u něj strážci – Krnapáci. Jde o 1. stupeň Krnapu, tedy nejpřísněji střeženou oblast. S úsměvem s námi prohodili několik vět, a kdy viděli, že děti skákajíce po kamenech potoka stále častěji padají do potoka, aby se osvěžily, neboť opravdu bylo vedro, raději se zvedli a odešli, aby nemuseli vyvíjet perzekuce. Asi i oni měli děti, věděli, o čem to je. Jen nám zapomněli říci, že za hranou potoka je vodopád, kdyby nějaké dítě přepadlo,…To jsme zjistili až z výhledu na Pančavský vodopád z jiných skal. Krásné koupání v 1. zoně Krnapu.
Pak jsme došli k Labské Boudě. To je již kousek od pramenů Labe. Bylo nám divné, že všichni proti nám utíkají. Proč? Počasí je nádherné, bouřka je nehoní, medvědi tu nejsou, jako v Beskydách, tak jsme jednoho utíkajícího zastavili: „protože v 16 00 se vypíná lanovka na Medvědín“, zněla odpověď od prchajícího.
K pramenům musíme dojít, rozhodli jsme se a odepsali lanovku. Díky k lanovce uprchlým turistům jsme byli v horách sami. Prameny Labe jsou taky nádherné. V klidu jsme si mohli užít „vrcholové fotografování“. No a co včil ?
Pramen Labe
Sešli jsme k Labské Boudě, poradili německým turistům, dobývajícím se do boudy, po noclehu a krmi toužícím, ať jdou raději naproti do Polska, neboť Labská je dlouhodobě uzavřená, a zahájili sestup údolím Labe. Zpočátku to bylo sice romantické, ale zvláště pro malé děti trochu únavné skákání jak koza po kamenech, později se cesta zlepšovala. Děti si však vůbec nestěžovaly, byly uneseny přírodou, Labskými meandry a vodopády. Inu voda je živel a děti vždy spolehlivě očaruje. Do výchozího stanoviště – na Parkoviště do Špindlerova Mlýna jsme došli příjemně unavení a šťastní. Sice pozdě, ale to nikomu nevadilo.
Autor: Ing. Pavel Sýkora
Zdroj: www.kodek.cz